Filip Debef

Dospíval jsem v devadesátkách. Byl jsem mladý, ve všech směrech svobodný. A měl jsem rád svého prezidenta. Přišlo mi to úplně normální. Nebylo v tom nic umělého, podlézavého, žádná falešná adorace. Vážil jsem si ho, byl mi prostě sympatický. Bavil mě a zajímal. A byl jiný. Vedle nové generace kariérních straníků, kteří mnohdy osobní odvahu našli až ve chvíli, kdy jim Havel řekl, že už se nemusí bát, působil přesvědčivě, opravdově. Absolutně jsem tehdy nepočítal s tím, že na dvacet let tenhle pocit ztratím. Že po Havlovi přijde doba, kdy dvě dekády nebudu cítit pýchu, ale často stud a znechucení. Kdy charisma a sílu osobnosti vystřídá sebestřednost a pomstychtivost. Absolutně jsem nepočítal s tím, že se v roce 2024 někteří budou bát přihlásit k odkazu člověka, který nám vrátil svobodu. A tak si myslím, že nejlepším dárkem k narozeninám pana prezidenta Havla je to, že to prostě o sobě nahlas řekneme: “Jsem Havloid. Jsem pravdoláskař. Jsem pyšný na to, že jsem mohl žít a vnímat dobu, kdy byl Václav Havel prezidentem.” Zlu a hlouposti se přece neustupuje. To nás Václav Havel svým životem naučil.