
Aztecianus
1.8K posts






Tam je problém, že opozice je reaktivní - ne aktivní. Agendu nastoluje Babiš. Znáte kolovrátek - kampelička, dozimetr, šifrovaný telefon… Kdysi se to opozici povedlo přes “Babišova drahota” - než je dostihla Babišova inflace… Krerou nazvali “Fialova bída” Které téma teď v opozici mají? On jen rozmetá mediální …💩… jako hroch - útočí na všechny, kteří mu oponují - opozice, prezident, ústavní soud, novináři, aktivisti… A to mu stačí - obyčejný člověk je znechucený a v opozici není nikdo tak bezskrupolózní, jak jeho sebranka, aby mu to opláceli… Ale stačilo by slušně - jen použít metodu kolovrátek a nesnažit se vysvětlovat - shodnout se na faktech a slíbit konkrétní kroky, co udělají pokud se dostanou k moci (obecná “deagrofertizace” už stačit nebude - ta se taky nepovedla) Konkrétní kroky - pro republiku - proti korupční mafii - proti znevažování instituci - dezinformacím… atd. Žádné konkrétní kroky - SPOLEČNĚ - jako kolovrátek jim do očí opozice nemetá… Viz Maďarsko - tam se to povedlo. Je čas se spojit a nenechat si ukrást páteř, když už zbytek rozkrádají za bílého dne…







Dlužena von Bankrot „Fialova vláda zadlužila stát o víc než bilion.“ Oblíbená předvolební mantra ANO. Tak ten bilion přepočítejme na stejné peníze. Protože miliarda z roku 2020 a miliarda dnes mají stejně nul, ale ne stejnou hodnotu. Představte si nákupní vozík. Dřív stál stejný nákup 1 000 Kč, dnes 1 400 Kč. Tisícovka je pořád tisícovka – jen si za ni koupíte méně. Takže porovnejme schodky podle skutečné kupní síly. Stanjurovy čtyři schodky: 2022: −360 mld. 2023: −289 mld. 2024: −271 mld. 2025: −291 mld. Nominálně 1,21 bilionu. V kupní síle korun roku 2025 asi 1,29 bilionu. A čtyři rozpočty Aleny Schillerové: 2020: −367 mld. 2021: −420 mld. 2026: plán −310 mld. 2027: odhad −330 až −340 mld. Ve stejné kupní síle roku 2025? Asi 1,69 bilionu. O 400 miliard víc než Stanjura. A to z úplně jiné startovní pozice. Fiala nastoupil po covidu, po rekordním schodku 420 miliard a s rozjetou inflací. Za rok 2021 byla 3,8 %, ale v prosinci už 6,6 %. V září 2022 vystoupala až k 18 %. Ani energetická krize nezačala Putinem. Bohemia Energy padla už 13. října 2021 za Babišovy vlády a ministra Havlíčka. Ceny energií v Evropě prudce rostly. A dva měsíce po Fialově nástupu napadlo Rusko Ukrajinu. Inflace má navíc setrvačnost: drahá energie se postupně propisuje do výroby, dopravy, potravin, mezd a služeb. Tohle přebíral Stanjura. Schillerová naopak dostala na konci roku 2025 ekonomiku s růstem kolem 2,6 %, inflací kolem 2,5 %, rostoucími reálnými mzdami a částečně konsolidovanými veřejnými financemi. Stanjura přebíral rozjetý požár. Schillerová uklizenější hasičárnu s doutnajícím požářištěm. A přesto plánuje schodek 310 miliard a pro rok 2027 ještě vyšší. Přitom ještě nedávno obviňovala Stanjuru z „účetních triků a fíglů“. Jenže fígle teď předvádí spíš Dlužena. OZE přesuneme do státního rozpočtu. Z faktury zmizí, ale lidé je zaplatí dál – z daní nebo dluhu. Tvrdíme, že šetříme na provozu státu, ale schodek zvýšíme z 286 na 310 miliard. A Stanjurův poslední schodek? Oficiálně −290,7 miliardy. Po očištění evropských projektů −249,9 miliardy. Část rozdílu tvořily projekty, které stát zaplatil, ale evropské refundace do konce roku nedorazily. Stanjura zaplatil účet. Dlužena otevřela obálku s vratkou – a stejně rozpočet navýší. Ale účetní triky přece dělali ti druzí… A pak přijde trik největší: když jsou pravidla rozpočtové odpovědnosti příliš těsná, nesnížíme deficit. Změníme pravidla. Proto prezident Pavel novelu vetoval a Národní rozpočtová rada varuje před oslabením fiskální disciplíny. Česko před bankrotem nestojí. Dluh kolem 44 % HDP je v EU stále relativně nízký. Jenže to není pozvánka k utrácení. Je to rezerva pro recesi, krizi, válku a stárnutí populace. Ne kasička na volební sliby v době hospodářského růstu. A tady už Dlužena von Bankrot přestává být jen veselou karikaturou. Když odborníci nesouhlasí? Odborníci se mýlí. Když prezident vetuje? Prezident ubližuje občanům. Když zákon brání vyššímu zadlužování? Změníme zákon. Před volbami bylo 250 miliard rozvratem a „bilionem Fialy“. Po volbách je 310 miliard prorůstovým rozpočtem - o bilionu a sedmseti miliardách se MLČÍ. To už není jen bankrot rozpočtové odpovědnosti. Je to bankrot argumentů, politické paměti a úcty k inteligenci vlastních voličů. Protože kouzlo Dluženy – a vlastně celého HNUTÍ – funguje jen tehdy, když si volič nevzpomene, co mu říkali včera. A právě na tom stojí nejcennější aktivum banky Dlužena von Bankrot: Ne zlato. Ne devizové rezervy. Krátká paměť voličů. Díky ní může Dlužena utrácet i peníze těch, kteří jí nikdy svůj hlas nedali.









Z CIZÍHO KREV NETEČE Alena Schillerová právě objevila nový ekonomický zákon: Čím víc si půjčíme, tím jsme odpovědnější. A kdo chce dluh brzdit, ohrožuje ekonomiku. Za podobnou teorii by vás na ekonomce možná vyhodili od zkoušky už v prváku. V české vládě se s ní můžete stát ministrem financí. Prezident Petr Pavel vetoval rozvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti. A vláda spustila poplach. Schillerová tvrdí, že prezident vetoval „hospodářský růst“, výstavbu jaderných bloků nebo obranyschopnost země. A že snížení schodku někam ke 150 miliardám by znamenalo „devastaci ekonomiky“. Prosím? - Tak si to přeložme z politické ekonomie do normální češtiny: Stát podle ministryně financí potřebuje každý rok nasekat další stovky miliard dluhu, jinak bude ekonomika devastována. To není důkaz zdravé ekonomiky. To je její diagnóza. Letos Schillerová naplánovala schodek 310 miliard korun. Národní rozpočtová rada přitom konstatovala, že rozpočet je v přímém rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. Normální reakce ministra financí? „Musíme upravit rozpočet.“ (šetřit - nebo zvýšit příjmy) Reakce Aleny Schillerové? - Upravíme zákon. To je jako jet obcí 120 km/h, dostat pokutu a místo sundání nohy z plynu navrhnout zrušení rychlostního limitu. A potom označit policistu za nezodpovědného, protože vám brání v cestě. Přesně o tom je dnešní spor. Vláda chce rozvolnit pravidla, vyjmout další obří výdaje z běžných limitů a v určitých situacích si otevřít možnost zvýšit už schválené výdaje až o dalších 10 procent. Jen drobný detail: Výdaj, který vyjmete z limitu, nepřestane existovat. Dálnice není zdarma. Dukovany nejsou zdarma. Armáda není zdarma. A už vůbec nejsou zdarma politické dárečky. Když na ně stát nemá, půjčí si. A dluh má jednu protivnou vlastnost: Musí se splatit. A mezitím z něj platíte úroky. Každá další miliarda na úrocích je miliarda, kterou jednou nemáte na učitele, lékaře, důchody, obranu nebo investice. Proto existují pravidla rozpočtové odpovědnosti. Ne proto, aby stát nemohl investovat. Ale proto, aby si každá vláda nemohla označit svoje utrácení za „strategickou investici“, účet odsunout do budoucnosti a před volbami se pochlubit, jak krásně rozdává. A tady přichází nejlepší část. Prezident, který řekne: „Dluh má mít nějaké mantinely,“ je podle vlády nezodpovědný!!! Zatímco ministryně, která předloží rozpočet se schodkem 310 miliard, narazí s ním na zákonná pravidla a následně chce pravidla rozvolnit, je údajně symbolem odpovědného hospodaření. George Orwell by si dělal poznámky. - Dluh je odpovědnost. - Šetření je devastace. - A rozpočtová pravidla jsou překážkou prosperity. Ne. Rozpočet není bezedná kasička vlády. Státní dluh nejsou Babišovy peníze. Nejsou to peníze Schillerové. A neplatí ho ministerstvo financí. Platíme ho my. Protože v politice se krásně utrácí podle starého pravidla: Z cizího krev neteče. Jenže tady je jeden problém. To „CIZÍ“ jsme pro Babiše my. Nejsme totiž v holdingu… nebo??


Pučista zůstává pučistou? Jeroným Tejc už jednou stál u události, která vstoupila do českých politických dějin jako “Lánský puč”. V roce 2013 patřil k účastníkům tajné schůzky v Lánech, po níž se část vedení ČSSD pokusila odstavit vlastního předsedu Bohuslava Sobotku. Dnes je Jeroným Tejc ministrem spravedlnosti. A znovu mu někdo překáží. Tentokrát soudce. Prezident Petr Pavel se obrátil na Ústavní soud, aby rozhodl kompetenční spor mezi ním a vládou Andreje Babiše. Tedy přesně tak, jak má fungovat právní stát: O sporu o moc nerozhodne ten, kdo má větší moc. Rozhodne soud. Ústavní soud předběžným opatřením umožnil prezidentovi účast na summitu NATO. A co udělá ministr spravedlnosti? Označí postup soudce zpravodaje Pavla Šámala za „bezprecedentní soudní aktivismus“. A vláda navrhne, aby byl Šámal z dalšího projednávání sporu vyloučen. Ano. Požadovat vyloučení soudce je legitimní právní nástroj. Ale označit soudce za „aktivistu“ poté, co soud dosud definitivně nerozhodl a předběžné opatření zachovalo dosavadní stav (chápáno Babišem & spol že rozhodl proti vládě), a současně žádat jeho odstranění z případu? To už je signifikantní - Ministr spravedlnosti brání vládu před soudcem, jehož úkolem je mimo jiné i chránit moc soudní před mocí výkonnou!!! Soudce rozhodne proti vládě – a stane se „aktivistou“. Vláda prohraje (předběžné opatření ještě není výsledek) – ale už teď začne řešit, zda by její spor neměl rozhodovat někdo jiný. Tejc navíc varuje, že prezidentův výklad Ústavy by vytvořil „druhé mocenské centrum“. Ano, pane ministře. To je totiž podstata demokracie. Moc nemá jedno centrum. Máme vládu. Parlament. Prezidenta. Soudy!!! Navzájem se kontrolují. Říká se tomu DĚLBA MOCI. Vláda není stát. Premiér není stát. A ministr spravedlnosti není nadřízený Ústavního soudu. Jeroným Tejc už jednou pomáhal řešit politický problém zákulisní mocenskou operací. Tehdy překážel předseda vlastní strany. Dnes překáží soudce. Pučista zůstává pučistou? Ne. Tohle není ústavní puč v právním smyslu. Ale je to možná něco zákeřnějšího: způsob uvažování, podle kterého je každá nezávislá instituce v pořádku jen do chvíle, než začne skutečně omezovat zvůli moci. Pak se ze soudce stane „aktivista“. Z kontroly moci „překážka vládnutí“. A z nezávislosti problém, který je potřeba vyřešit. Autor dramat z žánru tzv. Absurdního divadla - nějaký Václav Havel dokonale rozuměl absurditě systému, v němž slova znamenají svůj opak. A právě jsme dostali nové dějství do hry “Demokracie po česku”, kterou svou aktivní rolí v politice pomohl psát: Ministr spravedlnosti bojuje proti „aktivismu“ soudce. Vláda chrání svou moc před institucí, která má její moc kontrolovat. A celé se to děje ve jménu ochrany ústavního pořádku. To už není politika. To je Havlova hra. Jenže tentokrát se nehraje v divadle. Hraje se o to, zda bude v Česku dál právo omezovat moc. Nebo zda začne ministr/vláda/108 hlasů v parlamentu omezovat soudy. A to už by žádná absurdita nebyla. To by byl problém nás všech.


Z CIZÍHO KREV NETEČE Alena Schillerová právě objevila nový ekonomický zákon: Čím víc si půjčíme, tím jsme odpovědnější. A kdo chce dluh brzdit, ohrožuje ekonomiku. Za podobnou teorii by vás na ekonomce možná vyhodili od zkoušky už v prváku. V české vládě se s ní můžete stát ministrem financí. Prezident Petr Pavel vetoval rozvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti. A vláda spustila poplach. Schillerová tvrdí, že prezident vetoval „hospodářský růst“, výstavbu jaderných bloků nebo obranyschopnost země. A že snížení schodku někam ke 150 miliardám by znamenalo „devastaci ekonomiky“. Prosím? - Tak si to přeložme z politické ekonomie do normální češtiny: Stát podle ministryně financí potřebuje každý rok nasekat další stovky miliard dluhu, jinak bude ekonomika devastována. To není důkaz zdravé ekonomiky. To je její diagnóza. Letos Schillerová naplánovala schodek 310 miliard korun. Národní rozpočtová rada přitom konstatovala, že rozpočet je v přímém rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. Normální reakce ministra financí? „Musíme upravit rozpočet.“ (šetřit - nebo zvýšit příjmy) Reakce Aleny Schillerové? - Upravíme zákon. To je jako jet obcí 120 km/h, dostat pokutu a místo sundání nohy z plynu navrhnout zrušení rychlostního limitu. A potom označit policistu za nezodpovědného, protože vám brání v cestě. Přesně o tom je dnešní spor. Vláda chce rozvolnit pravidla, vyjmout další obří výdaje z běžných limitů a v určitých situacích si otevřít možnost zvýšit už schválené výdaje až o dalších 10 procent. Jen drobný detail: Výdaj, který vyjmete z limitu, nepřestane existovat. Dálnice není zdarma. Dukovany nejsou zdarma. Armáda není zdarma. A už vůbec nejsou zdarma politické dárečky. Když na ně stát nemá, půjčí si. A dluh má jednu protivnou vlastnost: Musí se splatit. A mezitím z něj platíte úroky. Každá další miliarda na úrocích je miliarda, kterou jednou nemáte na učitele, lékaře, důchody, obranu nebo investice. Proto existují pravidla rozpočtové odpovědnosti. Ne proto, aby stát nemohl investovat. Ale proto, aby si každá vláda nemohla označit svoje utrácení za „strategickou investici“, účet odsunout do budoucnosti a před volbami se pochlubit, jak krásně rozdává. A tady přichází nejlepší část. Prezident, který řekne: „Dluh má mít nějaké mantinely,“ je podle vlády nezodpovědný!!! Zatímco ministryně, která předloží rozpočet se schodkem 310 miliard, narazí s ním na zákonná pravidla a následně chce pravidla rozvolnit, je údajně symbolem odpovědného hospodaření. George Orwell by si dělal poznámky. - Dluh je odpovědnost. - Šetření je devastace. - A rozpočtová pravidla jsou překážkou prosperity. Ne. Rozpočet není bezedná kasička vlády. Státní dluh nejsou Babišovy peníze. Nejsou to peníze Schillerové. A neplatí ho ministerstvo financí. Platíme ho my. Protože v politice se krásně utrácí podle starého pravidla: Z cizího krev neteče. Jenže tady je jeden problém. To „CIZÍ“ jsme pro Babiše my. Nejsme totiž v holdingu… nebo??




Z CIZÍHO KREV NETEČE Alena Schillerová právě objevila nový ekonomický zákon: Čím víc si půjčíme, tím jsme odpovědnější. A kdo chce dluh brzdit, ohrožuje ekonomiku. Za podobnou teorii by vás na ekonomce možná vyhodili od zkoušky už v prváku. V české vládě se s ní můžete stát ministrem financí. Prezident Petr Pavel vetoval rozvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti. A vláda spustila poplach. Schillerová tvrdí, že prezident vetoval „hospodářský růst“, výstavbu jaderných bloků nebo obranyschopnost země. A že snížení schodku někam ke 150 miliardám by znamenalo „devastaci ekonomiky“. Prosím? - Tak si to přeložme z politické ekonomie do normální češtiny: Stát podle ministryně financí potřebuje každý rok nasekat další stovky miliard dluhu, jinak bude ekonomika devastována. To není důkaz zdravé ekonomiky. To je její diagnóza. Letos Schillerová naplánovala schodek 310 miliard korun. Národní rozpočtová rada přitom konstatovala, že rozpočet je v přímém rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. Normální reakce ministra financí? „Musíme upravit rozpočet.“ (šetřit - nebo zvýšit příjmy) Reakce Aleny Schillerové? - Upravíme zákon. To je jako jet obcí 120 km/h, dostat pokutu a místo sundání nohy z plynu navrhnout zrušení rychlostního limitu. A potom označit policistu za nezodpovědného, protože vám brání v cestě. Přesně o tom je dnešní spor. Vláda chce rozvolnit pravidla, vyjmout další obří výdaje z běžných limitů a v určitých situacích si otevřít možnost zvýšit už schválené výdaje až o dalších 10 procent. Jen drobný detail: Výdaj, který vyjmete z limitu, nepřestane existovat. Dálnice není zdarma. Dukovany nejsou zdarma. Armáda není zdarma. A už vůbec nejsou zdarma politické dárečky. Když na ně stát nemá, půjčí si. A dluh má jednu protivnou vlastnost: Musí se splatit. A mezitím z něj platíte úroky. Každá další miliarda na úrocích je miliarda, kterou jednou nemáte na učitele, lékaře, důchody, obranu nebo investice. Proto existují pravidla rozpočtové odpovědnosti. Ne proto, aby stát nemohl investovat. Ale proto, aby si každá vláda nemohla označit svoje utrácení za „strategickou investici“, účet odsunout do budoucnosti a před volbami se pochlubit, jak krásně rozdává. A tady přichází nejlepší část. Prezident, který řekne: „Dluh má mít nějaké mantinely,“ je podle vlády nezodpovědný!!! Zatímco ministryně, která předloží rozpočet se schodkem 310 miliard, narazí s ním na zákonná pravidla a následně chce pravidla rozvolnit, je údajně symbolem odpovědného hospodaření. George Orwell by si dělal poznámky. - Dluh je odpovědnost. - Šetření je devastace. - A rozpočtová pravidla jsou překážkou prosperity. Ne. Rozpočet není bezedná kasička vlády. Státní dluh nejsou Babišovy peníze. Nejsou to peníze Schillerové. A neplatí ho ministerstvo financí. Platíme ho my. Protože v politice se krásně utrácí podle starého pravidla: Z cizího krev neteče. Jenže tady je jeden problém. To „CIZÍ“ jsme pro Babiše my. Nejsme totiž v holdingu… nebo??


Slovenský TRUMPeta Netroubí k pochodu vpřed. Hraje na pohřbu české demokracie… Andrej Babiš není Donald Trump přes kopírák. Nemá jeho účes ani v češtině jeho slovenský přízvuk není tak sexy jako americký akcent. Má ale stejnou politickou metodu: propojit vlastní byznys se státem, oslabit kontrolní instituce a každou kritiku vydávat za útok na své voliče. 1. Stát jako rodinná firma Trump nikdy skutečně neoddělil výkon moci od svých obchodních zájmů. Babiš tvrdí, že střet zájmů vyřešil svěřenským fondem. Jenže pochybnosti o jeho budoucím ekonomickém prospěchu přetrvávají. A SynBiol, zdravotnické společnosti ani reprodukční kliniky do tohoto řešení vůbec nespadají. Premiér tak stojí v čele vlády, která nastavuje pravidla v odvětvích, kde jeho podnikatelské impérium dál působí. 2. Když pravidla překážejí, tak se jednoduše změní Trump se snaží oslabit instituce, které ho mají kontrolovat. Babišova vláda mění zákon o střetu zájmů. Rozvolňuje služební zákon, aby bylo snazší měnit vedení státní správy. Přepisuje pravidla pro dotace, zemědělství, energetiku nebo biometan. Každou změna obhajují zvlášť. Dohromady ale nápadně často prospívají stejnému okruhu zájmů. 3. Když rozhodčí nepíská podle vás, napadněte rozhodčího Trump útočí na soudce, žalobce, média i volební systém. Babišův svět má své vlastní nepřátele. Prezidenta. Ústavní soud. Evropskou komisi. Veřejnoprávní média. Nezávislé novináře. Auditory. Aktivisty. Transparency International…. atd. Neřeší se obsah jejich zjištění. Zpochybní se ten, kdo je vyslovil. Soudce je aktivista. Novinář vede kampaň. Brusel škodí Česku. Prezident prý dělá opozici. A miliardář v čele vlády je znovu vykreslen jako oběť. 4. Odpověď nahraďte emocí Trump dobře ví, že emoce porážejí fakta - Babiš také. Ptají se na střet zájmů? - Mluví o tom, jak pomáhá lidem, kolik Agrofert zaplatil na daních a jak zaměstnává naše lidi. Ptají se na zdravotnické firmy? - Mluví o ženách, kterým kliniky pomáhají mít děti. Ptají se na dotace? - Mluví o útoku na české zemědělce. Drahých potravinách, konkurenci ze zlého západu i východu… Na otázku neodpoví - vždy radši změní téma. Přerámuje kontext… 5. Loajalita místo odpovědnosti Trump staví na osobní věrnosti. ANO funguje podobně. Není to standardní politická strana. Je to marketingově řízený projekt jednoho lídra bez vnitřních demokratických mechanismů… Program se mění podle průzkumů. Spojenci podle potřeby. Nepřátelé podle aktuální kampaně. Jedna věc se ale nemění nikdy - povinnost hájit předsedu. Šéf má vždycky pravdu - jinak se dozvíte, že už to vlastně nechcete dělat… ⸻ Nejde o jednu dotaci - o jednu kauzu - ani o jeden zákon. Jde o způsob vládnutí, ve kterém se veřejná moc stále více přizpůsobuje zájmům člověka, který ji právě drží v rukou. Donald Trump se snaží udělat z Ameriky svou firmu. Andrej Babiš se snaží udělat ze své firmy stát.









