Bojkot Babišových výrobků

1) Jejich cesty se kdysi zkřížily s byznysem @AndrejBabis a nedopadlo to právě nejlépe. Redakce @NEOVLIVNICZ v roce 2017 vydala Projekt ukradené duše AB. Články jsou odemčené. I po letech stojí za přečtení. Odkazy ve vlákně.

„Kdo vládne, ten není extremista.“ SPD zmizelo ze zprávy o extremismu – a s ním i dva klíčoví odborníci Praha – V pondělí 20. července 2026 má vláda na stole novou Zprávu o extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2025. Poprvé za mnoho let v ní chybí jakákoli zmínka o hnutí SPD. Zároveň z ministerstva vnitra odcházejí dva klíčoví odborníci, kteří tyto zprávy dlouhodobě připravovali. Podle informací Seznam Zprávy souvisí obojí s finální podobou dokumentu, v němž byly na pokyn vedení vyřazeny politické subjekty. Fakta na stole Zprávy ministerstva vnitra patří mezi klíčové analytické materiály pro bezpečnostní politiku státu. Ještě loni, za vlády Petra Fialy, se v nich SPD opakovaně objevovala jako významný aktér xenofobní a populistické scény. Letos najednou nic. Přitom předseda SPD Tomio Okamura čelí obžalobě za podněcování k nenávisti a hnutí dostalo soudní tresty za nenávistnou kampaň. Z resortu odcházejí Jiří Pětioký (dlouholetý hlavní autor zpráv) a Radek Šubrt, ředitel odboru bezpečnostní politiky. Šubrt odchod potvrdil, důvody nekomentoval. Reakce Ministr Lubomír Metnar (ANO) informace označil za „lživé a manipulativní“ a odkázal na pondělní tiskovku. Naopak exministr Vít Rakušan (STAN) odcházejícím expertům poděkoval za snahu popsat extremismus „odborně a bez příkras“ a naznačil obavy z politického vlivu na ministerstvo. Analýza SPD je nyní vládní stranou. To je klíčový kontext. Strana, kterou mezinárodní zdroje (Counter Extremism Project, ECRI, akademické analýzy) dlouhodobě řadí mezi far-right s xenofobními a nacionalistickými prvky, najednou „neexistuje“ v oficiálním dokumentu ministerstva, které řídí její koaliční partner. Soudní spory, které SPD vyhrála, poskytují formální zástěrku. Ale načasování a souběh s odchodem klíčových odborníků působí přinejmenším podezřele. Je to klasický mechanismus, který známe z jiných zemí: když populisté nebo autokraticky ladění politici získají moc, první, co oslabí, jsou nezávislé instituce a „nepohodlné“ pravdy. Tato kauza není jen o jedné zprávě. Je testem, zda český stát dokáže udržet základní hygienu demokracie – tedy aby oficiální analýzy extremismu nebyly přizpůsobovány koaličním poměrům. Pokud se ukáže, že zmizení SPD bylo politickým rozhodnutím, jde o vážný signál erozí institucionální nezávislosti. V zemi, kde máme historickou zkušenost s tím, jak snadno se státní aparát přizpůsobí novým pánům, by měla taková podezření vyvolávat mnohem silnější reakci než jen rutinní tiskovku. Protože když vláda začíná určovat, kdo je extremista a kdo už ne, přestává platit pravda a začíná platit moc. A to už není standardní politika – to je její nebezpečné zkreslení. Pondělí ukáže, kterým směrem se Česko vydá. Pokud se ukáže, že odbornost prohrála s koaliční loajalitou, bude to varování pro celou společnost.

To není možné, že by byl někdo tak blbej. Jedině že by rodiče byli sourozenci. 🤦🤣🤣🤣

Kompletní spis spolupracovníka StB Andreje Babiše 👇 V době, kdy většina politických stran zahájila předvolební kampaně, se začal šířit spis Andreje Babiše o jeho spolupráci s StB. Dokument z roku 1980 je dostupný na stránkách České televize. Jde o archivní článek, ve kterém ČT citovala týdeník EURO. Ten svůj původní materiál publikoval v prosinci 2011. @Aktualnecz @AndrejBabis zpravy.aktualne.cz/domaci/komplet…

Prázdnota jako politický styl a “bullshit” jako řeč. Existuje zvláštní typ prázdnoty, který není absencí – je pozicí. Filozofie od Arendtové po Sloterdijka opakovaně narážela na fenomén moci, která se nezakládá na přesvědčení, ale na jeho úplné absenci. Není to hloupost v klasickém slova smyslu. Je to spíš to, co Harry Frankfurt nazval “bullshit” – řeč, které je lhostejné, zda je pravdivá, protože jejím jediným cílem je účinek, ne shoda se skutečností. Babišovský typ politika není lhář v tradičním smyslu – lhář ještě respektuje pravdu tím, že ji musí zakrývat. Tady jde o něco jiného: o rezignaci na kategorii pravdy jako takovou. Realita se nestává nepřítelem, který by bylo třeba porazit argumentem, ale nepohodlnou překážkou, kterou lze prostě obejít slovní ekvilibristikou, obviněním médií nebo přesunem tématu. To je ona “odpojenost od reality” – ne psychologická porucha, ale funkční strategie přežití v mocenském poli, kde se ukázalo, že fakta jsou vyjednatelná, pokud máte dost kanálů, jak je přehlušit. “Prázdná duše” je pak spíš metafora pro absenci toho, co Charles Taylor nazýval “horizontem významu” – rámce hodnot, vůči němuž člověk poměřuje své jednání. Bez něj se politika redukuje na řízení dojmů. Cynismus takového aktéra není hřích v morálním smyslu, je to spíš ontologický stav: svět se stává pouze materiálem k tvarování, ne prostorem, v němž je třeba se něčemu podřídit – ani pravdě, ani lidem. Je ovšem třeba být opatrný vůči pokušení udělat z tohoto obrazu úplné alibi. Připisovat politickému protivníkovi absenci vnitřního života je gesto, které nese svá vlastní rizika – odlidšťuje, a odlidštění je vždy pohodlnější než argument. Možná je poctivější říct, že nejde o prázdnotu, ale o jinou plnost: plnost vypočítavosti, kde místo přesvědčení sídlí přesná kalkulace zisku. To není míň nebezpečné. Je to jen míň tajemné.

Na FB na mě vyskočila stránka Trikolora Praha. Sebranka kvalitních charakterních myslitelů. 🤮💩

Filip Turek právě předvedl učebnicový příklad politického zoufalství: místo odpovědi na vážné podezření vytáhl prezidentovu jízdu bez helmy a vyzval ho k abdikaci. Jenže mezi jízdou bez helmy a agresivním ohrožováním ostatních je zásadní rozdíl. Bez helmy člověk primárně riskuje vlastní zdraví. Pokud se ale prokáže nebezpečná jízda, předjíždění kolony, nedovolené odbočení a způsobení nehody, pak už nejde o osobní hloupost, ale o ohrožení dalších řidičů, chodců a veřejnosti. Prezident Pavel navíc řekl zcela jasně: rezignace by měla přijít, pokud se vina prokáže. Turkova reakce proto není argument. Je to dětinský whataboutismus člověka, který neumí nést odpovědnost a raději odvádí pozornost. A přesně to vystihuje tuto rádoby vládu. Hlasití lidé s minimem sebereflexe, maximem ega a zoufalou potřebou dělat ze sebe oběti. Místo kompetence teatrálnost. Místo odpovědnosti výmluvy. Místo státnictví internetové divadlo pro vlastní fanoušky. Turek není symbolem odvahy ani svobody. Je symbolem politického úpadku, ve kterém se drzost zaměňuje za sílu a hloupost za autenticitu. Tahle vláda nebude jednou připomínána jako výraz suverenity. Spíš jako smutná historická epizoda, kdy se příliš mnoho lidí s příliš malou kompetencí dostalo příliš blízko k moci. Zdroj: facebook.com/share/p/1CzwPa… #FilipTurek #PetrPavel #PolitickáOdpovědnost #ČeskáPolitika #RádobyVláda

@MercuryBarbora To si dělá (_!_) nebo je tak blbej?

Podle Libora Vondráčka by se spor mezi vládou a prezidentem vyřešil omluvou prezidenta Turkovi. 😂🤣😂🤣😂🤣😂🤣😂🤣

Poslanec SPD Jaroslav Foldyna je podezřelý z domácího násilí. Policie ho minulý týden vykázala na 14 dní z domu v Děčíně, kde s manželkou žije, a zabavila mu několik střelných zbraní. Radiožurnálu to potvrdily tři na sobě nezávislé zdroje. Sám Foldyna nakonec přiznal, že ho policie opravdu z domu vykázala. Prohlásil ale, že je nevinný, a více to komentovat odmítl. Případ je teprve na začátku a poslanec dosud nebyl z ničeho obviněn. @iROZHLAScz @Radiozurnal1 @FoldynaJaroslav irozhlas.cz/zpravy-domov/p…

"vlítnout do křižovatky na Turka"

Stín nad Agrofertem: EPPO a OLAF míří na srdce Babišova impéria. Andrej Babiš opakovaně tvrdí, že vložením Agrofertu do svěřenského fondu RSVP Trust v únoru 2026 definitivně vyřešil střet zájmů. Evropská unie – především Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO) ve spolupráci s OLAF – to ale nebere jako hotovou věc. A začíná to bolet. Zatímco premiér slaví proplacení stovek milionů korun v zemědělských dotacích pro svůj bývalý holding, v Lucemburku a na české pobočce evropských vyšetřovatelů se hromadí důkazy, které mohou stát daňové poplatníky miliardy a poslat do vězení manažery i úředníky. Konkrétní rána: pekárna Zelená louka Nejviditelnějším případem je obžaloba Pekárny Zelená louka (součást Agrofertu) a dvou manažerů. Evropský žalobce Adam Bašný v červnu 2026 podal obžalobu kvůli dotaci 100 milionů korun na „inovativní“ linku na toastový chléb. Podle EPPO firma úmyslně uvedla ministerstvo průmyslu v omyl – technologie nebyla nová, jak bylo deklarováno. Brusel dotaci neproplatil, škoda zůstala na českém rozpočtu (přes 4,1 milionu eur). Majetek pekárny byl zajištěn, hrozí tresty 5–10 let vězení, vysoké pokuty a zákaz dalších dotací. Babiš to označil za „účelovou“ kauzu. Agrofert tvrdí, že postupovalo v souladu se zákonem. OLAF (Evropský úřad pro boj proti podvodům) hraje v celé kauze klíčovou přípravnou roli. Na rozdíl od EPPO, které je trestní prokuraturou s pravomocí obžalovávat, je OLAF především administrativní vyšetřovací orgán. Provádí audity, shromažďuje důkazy, analyzuje dokumentaci a předává materiál dál – Evropské komisi k finančním opravám nebo přímo EPPO k trestnímu stíhání. V kauzách Agrofertu OLAF: - Prověřuje soulad dotací s pravidly EU, zejména kvůli střetu zájmů. - Zkoumá, zda svěřenský fond RSVP Trust skutečně odstraňuje Babišův (a rodinný) vliv. - Analyzuje postup českých úřadů při vyplácení nových i starších dotací. - Navrhuje finanční korekce – vrácení neoprávněně vyplacených peněz z českého rozpočtu. Generálním ředitelem OLAF je od roku 2025 Čech Petr Klement. Úřad už sehrál významnou roli v kauze Čapí hnízdo a nyní aktivně analyzuje aktuální platby pro Agrofert. EPPO (pod vedením Laury Codruța Kövesiové) přebírá důkazy od OLAF a převádí je do trestní roviny – obžaloby, zajištění majetku a soudní řízení. Spolupráce obou institucí je úzká: OLAF sbírá a audituje, EPPO stíhá. Rizika, která se hromadí: -Trestní riziko — Babiš má imunitu, proto EPPO a české orgány míří na manažery Agrofertu a úředníky, kteří schvalovali dotace. Ti mohou pykat za „politickou vůli“. -Finanční riziko pro stát — Díky OLAF hrozí vracení stovek milionů až miliard korun z minulých let. Nové platby (včetně květnových 204 milionů korun) jsou pod drobnohledem. - Politické a reputační riziko — Kryštof Doležal z Transparency International varuje: „Dnešní dotace tak znamená budoucí profit Babišových dětí, což nepochybně naplňuje definici střetu zájmů v evropských předpisech.“ - Systémové riziko pro Česko — Opakované problémy mohou vést k širším finančním korekcím a ztrátě důvěry EU v český dotační systém. Babiš opakuje, že na Agrofert „nemá žádný vliv a nebude mít žádný prospěch“. OLAF i EPPO zatím čekají na přesvědčivé důkazy. Zatím vidí další obžaloby, zajištěný majetek a složité právní konstrukce. Laura Codruța Kövesi už v Rumunsku ukázala, že dokáže jít až na vrchol. Spolu s OLAF tvoří duo, které umí kopat velmi hluboko. Kolik ještě bude stát české daňové poplatníky Babišův „vyřešený“ střet zájmů? A kolik lidí ještě ponese trestní odpovědnost za to, že Agrofert dál čerpal evropské peníze v době, kdy jeho zakladatel řídi zemi? Vyšetřování OLAF i EPPO běží. A zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se blížilo ke konci. Zatimco Babiš sedí v premiérském křesle, evropské instituce – OLAF jako neúnavný sběrač důkazů a EPPO jako ostrý trestní meč – systematicky rozebírají jeho impérium. Babišův model „dotačního kapitalismu“ je pro evropské peníze toxický. A tentokrát to nevypadá, že by imunitou nebo slovními triky dokázal uniknout navěky.

Když se pýcha stane politickým programem Existuje staré rčení, že pýcha předchází pád. V případě Filipa Turka a Petra Macinky to někdy působí, jako by pád nebyl nehodou, ale přirozeným důsledkem jejich politického stylu. Oba vystupují s neochvějnou jistotou lidí, kteří se nikdy nemýlí. Sebevědomí je v politice cenná vlastnost. Jenže mezi sebevědomím a arogancí vede tenká hranice. Jakmile člověk začne věřit vlastní neomylnosti, přestává poslouchat fakta, přestává pochybovat a nakonec přestává vnímat realitu. Právě tomu staří Řekové říkali hybris – zaslepená pýcha, která vede člověka k přesvědčení, že je chytřejší než ostatní, silnější než pravidla a nedotknutelný vůči následkům vlastních činů. Tragédie pak nezačíná porážkou. Začíná okamžikem, kdy dotyčný uvěří, že porazit ho už nelze. U Turka se tato přehnaná sebedůvěra projevuje okázalým kultem vlastní neomylnosti, který občas končí velmi prozaickou připomínkou fyzikálních zákonů. U Macinky se zase mění v permanentní válku proti každému, kdo nezapadá do jeho představ – v posledních měsících zejména proti prezidentovi Petru Pavlovi. Každý den přináší další útok, další velké gesto, další sebejistou předpověď. A pak přijde realita, která mívá nepříjemný zvyk ignorovat tiskové konference i stranické slogany. Největším paradoxem arogance je, že člověku dává pocit převahy právě ve chvíli, kdy přestává vidět vlastní slabiny. Čím hlasitěji někdo zdůrazňuje svou výjimečnost, tím méně prostoru zbývá pro sebereflexi. A bez sebereflexe se politika mění v divadlo ega. Pýcha totiž neoslepuje jen svého nositele. Především mu znemožňuje učit se z vlastních chyb. Každý neúspěch je pak vina ostatních, každá kritika je spiknutí a každý oponent je automaticky hlupák. Takový svět je psychologicky pohodlný, ale politicky nebezpečný. Historie je plná politiků, kteří byli přesvědčeni, že jsou chytřejší než instituce, silnější než pravidla a větší než funkce, kterou zastávali. Většina z nich nakonec neprohrála kvůli protivníkům. Prohrála sama se sebou. Protože nejtvrdší soupeř arogance není opozice. Je to realita.

Je to kampáááň.

“ A Shakespearean Love Story “ Nehoda srdce aneb Balkónová tragikomedie ministrů AKT I: BALKÓN NA PRAŽSKÉM HRADĚ (Dva muži stojí na balkóně. Vítr čechrá kravaty. Dole na dláždění ještě schne stopa nedávné bouračky.) MACINKA: Ach, Filipe, mé slunce z Motoristů, já viděl jsem tě padat pod tíhou těch jazyků, jež šeptají “je vinen” — a srdce mé se sevřelo jak plech po nárazu, jenž tebe potkal včera. Řekl jsem světu: nikdy tě neztopím. Ne proto, že bych nevěděl, cos zavinil — já vím to dobře, milý brachu můj — však láska, pravá láska ministerská, se neptá po škodách, jen po věrnosti. TUREK: (z okna, ještě v montérkách od airbagu) Petře, tys vskutku statečnější reka než celý sbor těch novinářských supů! Zatímco oni počítají skrábance na mém i cizím plechu, ty jen vidíš mou duši, nedotčenou, čistou, mladou. MACINKA: Nechť tříští se, co tříštit se má právo — plech, pověst, snad i moje koalice — já stojím při tobě, jak stojí socha, již ani bouře strachu nezhoupne. “Brutální nehoráznost,” pravil jsem, a myslel jsem to jako z výšky hradu. (Sbor komentátorů dole šeptá o rozpočtu, obě ruce se stále drží zábradlí.) MACINKA: (polohlasem, jako závěrečný verš) Ať bourá se, co bouralo se má — já s tebou zůstávám, ať bortí se i vláda.

Tak nějak mi nejde nalézt pro tohoto tvora výstižné slušné pojmenování. 🤔