Lvice retweetledi
Alibismus místo leadershipu: Andrej Babiš a pohodlný útěk před odpovědností
Výrok Andreje Babiše k novoročnímu projevu Tomia Okamury je učebnicovou ukázkou politického alibismu v přímém přenosu. Premiér země, která čelí nejvážnější bezpečnostní krizi v Evropě od druhé světové války, se rozhodl nereagovat obranou základních principů státu, ale psychologizováním soupeře a taktickým mlžením. Nehodnotí obsah. Neodsuzuje výroky. Pouze konstatuje, že Tomio Okamura mluvil ke svým voličům. Jako by to byla polehčující okolnost.
Tímto jediným tahem Andrej Babiš dělá tři věci najednou: zbavuje se odpovědnosti, relativizuje roli předsedy Poslanecké sněmovny a normalizuje extremistickou rétoriku jako „politický marketing“. To není náhoda, to je strategie.
Okamurův projev nebyl jen „ostrý“ nebo „kontroverzní“. Byl otevřeně nepřátelský vůči Ukrajině, jejímu vedení i Evropské unii. Termíny jako „zloději kolem Zelenského junty“ nejsou názor, ale jazyk dehumanizace a propagandy, který by byl ještě před pár lety nepředstavitelný u jednoho z nejvyšších ústavních činitelů. A právě zde měl premiér jasně říct: tohle je za hranou.
Místo toho Andrej Babiš volí bezpečný únik. Redukuje problém na to, že Okamura „loví voliče Stačilo!“. Jinými slovy: nejde o hodnoty, jde o marketing. Nejde o zahraniční politiku, jde o přetahovanou o elektorát. Nejde o odpovědnost funkce, ale o stranickou taktiku. Tímto výkladem Babiš zamlčuje podstatu věci – že Okamura nemluvil jako předseda SPD navzdory své funkci, ale ze své funkce.
Alibismus Andreje Babiše se projevuje přesně tak, jak je typické: vágními formulacemi, přesouváním viny a důsledným vyhýbáním se jasnému stanovisku. Neřekne, že je to nepřijatelné. Neřekne, že se vláda distancuje. Neřekne, že předseda Sněmovny překročil rámec své role. Raději hovoří o „adresátech projevu“ a „politické taktice“. Technické detaily nahrazují morální kompas.
Tento přístup je o to problematičtější, že opozice zcela oprávněně zvažuje hlasování o Okamurově odvolání. Nejde o osobní spor, ale o institucionální důvěryhodnost. Pokud předseda dolní komory mluví jazykem, který vyvolává ostré reakce ukrajinských diplomatů a politiků, pak nejde o názorovou pluralitu, ale o mezinárodní ostudu. A premiér, který se k tomu postaví stylem „to je jeho cílovka“, selhává jako lídr.
Kontrast s postojem Petr Pavel, který chce věc řešit přímo a otevřeně, je do očí bijící. Zatímco prezident chápe, že slova ústavních činitelů mají váhu a důsledky, premiér se tváří, že jde o interní stranickou komunikaci. Jako by předseda Sněmovny byl jen influencer na Instagramu, nikoli reprezentant státu.
Babišův alibismus není slabost z nerozhodnosti, ale vědomá volba. Volba pohodlí před konfliktem, taktiky před principy, sebezáchovy před odpovědností. Je to politika nejmenšího odporu, která možná krátkodobě chrání preference, ale dlouhodobě rozleptává normy. A právě tímto mlčením a relativizací se extremistická rétorika stává součástí „běžného provozu“.
V zemi, která si prošla Mnichovem, okupací i normalizací, bychom měli být na podobné signály citlivější. Premiér, který v takové chvíli nezaujme jasný, principiální postoj, není neutrální. Je spoluzodpovědný.
Čeština
