Martin Denemark

Nepíše se mi to lehce, ale napsat to prostě musím. Snad mi sdílení té šílené fyzické i psychické bolesti pomůže s vyrovnáním se s faktem, že v mém životě už nikdy nic nebude jako dřív. Je mi jedno, jestli mě tady bude někdo urážet či ponižovat. Toto se může stát každému z vás. Během posledních let došlo v mém životě k několika tragickým událostem. Zdravotnické zařízení mi způsobilo vážnou, prakticky neřešitelnou újmu na zdraví, která sice není na první pohled vidět, ale zcela zásadně ovlivňuje můj život. Jednalo se o údajně banální urologický zákrok na půl hodiny, ale výsledek je děsivý - už nikdy si normálně nedojdu na záchod a na intimní život, i sám se sebou, mohu zcela zapomenout. V souvislosti s touto újmou mě opustila partnerka, se kterou jsme plánovali nejen manželství, ale i potomka. Chtěl jsem adoptovat i jejího syna. Od té doby jsem sám, na všechno. To vše zanechalo vážné následky na mé psychice - mám těžké deprese, posttraumatický stresový syndrom, panické ataky, flashbacky. Komplikuje mi to práci, obživu, každodenní život. Po dlouhém hledání soudního znalce, který by zhodnotil můj zdravotní stav, jsem dospěl do stavu, kdy v ruce držím posudek. Tento posudek říká, že operatér provedl zákrok, který je "non lege artis". Probíhá soud, u kterého dotyčné zdravotnické zařízení žaluji o újmu na zdraví. Ač jsem v pozici žalobce, připadám si jako sprostý obžalovaný. Namísto toho, aby zdravotnické zařízení přiznalo chybu svého zaměstnance, dopouští se společně s vedlejším účastníkem sporu, tj. pojišťovnou, u které je pro takový případ pojištěna, něčeho, co lze z mého pohledu označit jako sekundární viktimizací oběti. Už jsem se několika soudních jednání ve svém životě účastnil, ale nic tak absurdního jsem ještě nezažil. Výpověď hlavního svědka - operatéra, je zcela v rozporu s tím, co se skutečně dělo a stalo. Absence srozumitelného poučení o možných rizicích zákroku, formou pacientem podepsaného informovaného souhlasu, je pak ze strany zdravotnického zařízení i pojišťovny považována za pouhé administrativní pochybení. Žádné peníze mi již nevrátí život, jaký jsem vedl. Nevrátí mi partnerku a skvělého kluka, kterého jsem považoval za svého dalšího syna. Nevrátí mi možnost vyjít z domu bez obav, že budu mít "nehodu". Vždy už budu mít problém s cestováním, na krátké i dlouhé vzdálenosti. Vždy budu mít pocit, že jsem "cítit". A také už nikdy nebudu mít partnerku. Nedivím se tomu a chápu to. Kdo by chtěl chlapa s takovým postižením? Věřím v právo. Věřím ve spravedlnost. Věřím i v soudní systém České republiky. A věřím tomu, že tento spor vyhraji a dosáhnu odpovídajícího odškodnění. Pokud to bude potřeba, dotáhnu to až k Ústavnímu soudu. Už jen kvůli tomu, aby existoval příslušný judikát, a aby ti, kteří se budou se zdravotnickými zařízeními soudit o újmu na zdraví v budoucnu, to měli trochu jednodušší. Pokud k tomu bude nutná změna legislativy či soudní praxe, budiž. Možná to bude můj poslední boj, ale tohle nevzdám. Snad se mi podaří vyrovnat se se svým postižením a najít nějaký smysl dalšího života. Pokud ne, pak si to můžu s klidem hodit, až to pro mě bude absolutně nesnesitelné. To už je taková moje jediná a poslední jistota...