Sabitlenmiş Tweet
První setkání 2. díl
#prvnisetkani
Tak je tu slíbený druhý díl povídky. Třetí ale napíšu jen když budete trošku aktivnější. Rád bych od vás chtěl vědět jak by se vám líbilo, aby to pokračovalo. Pořád jemně, nebo drsněji, více explicitně. Mělo by být první setkání spíše už ukončené a pak další divočejší, nebo hned na prvním jí dát pořádně do těla?
Jeho hlas už nebyl hlasem cizího muže v temném pokoji. Byl něčím, co se jí pomalu dostávalo pod kůži. Ne silou. Jistotou.
Zůstala stát přesně tam, kde ji nechal, a cítila, jak se v ní pere stud s úlevou. Bylo pro ni děsivé, jak rychle se dokázala podvolit, přestat myslet na útěk a místo toho začala hledat oporu v jeho přítomnosti.
Obcházel ji pomalu, beze spěchu, jako by si ověřoval, že opravdu vydrží. Že se nerozsype jen proto, že se na ni někdo dívá jinak než ostatní. Ne jako na ženu, kterou je třeba okouzlit. Ale jako na někoho, koho je třeba přečíst a ovládnout. Neodvážila se zvednout zrak, takže viděla jen jeho lesklé kožené boty. O to silněji si uvědomovala, že má hlavu v úrovni jeho klína, a jak nebezpečně snadno se její myšlenky stáčejí tam, kam by neměly.
„Podívej se na mě,“ řekl tiše.
Neposlechla hned, chtěla ho poslechnout, ale nešlo to. Ne že by nechtěla, ne že by se vyloženě bála, ale protože cítila respekt, instinktivně věděla, že je nevhodné se podívat do očí Pánovi. Pocity v ní vířily. Obavy, pochybnosti, nejistota. To bylo na tom všem to nejhorší. A nejhorší věci bývají někdy zvláštně blízko těm, po kterých člověk tajně touží.
„Tak bude to?“ řekl přísně, ale pak jemně dodal: „Nemusíš se bát, když budeš hodná holčička a budeš poslouchat.“
Opatrně zvedala oči, viděla jeho boty, kolena, stehna, pas. Chtěla se podívat tam, ale neodvážila se**,** a rychle pokračovala výš. Měla pocit, že zahlédla něco, co ji vnitřně vyvedlo z rovnováhy. Byl z ní vzrušený? Je to možné? Potěšila ho už teď natolik? Nebo si to jen přála? Její pohled pokračoval dál nahoru, až se jejich oči setkaly.
V jeho tváři nebyla hrubost ani opilá dychtivost. Jen klid. Přesnost. Vědomí, že každý další krok udělá jen tehdy, když mu ho ona dovolí už jen tím, že zůstane.
„Teď mi řekneš jednu věc pravdivě,“ pronesl. „Ne to, co se sluší. Ne to, co zní hezky. Pravdu.“
Polkla. „Jakou?“
Zatvářil se přísně, na chvíli jeho rysy ztuhly, ale pak, jako by v sobě něco odsunul stranou, se výraz změnil v laskavý.
„Proč jsi neutekla?“
Ta otázka dopadla těžčeji než všechny příkazy předtím. Na okamžik sklopila oči, ale hned je zase zvedla. Nechtěla lhát. Ne jemu. Možná poprvé za dlouhou dobu ani sama sobě.
„Protože…“ vydechla a hlas se jí lehce zachvěl. „Protože jsem nechtěla.“
Chvíli mlčel. A pak neznatelně přikývl, jako by právě tohle potřeboval slyšet.
„Dobře,“ řekl. „To už je začátek.“
Natáhl ruku. Ne prudce, ne samozřejmě. Nechal ji, aby ten pohyb viděla, pochopila a přijala. Když se jeho prsty dotkly její brady, nebylo v tom nic něžného, ale ani krutého. Jen nárok. Tichý, pevný, samozřejmý.
„Jestli tohle má pokračovat,“ pronesl, „budeš se muset naučit dvě věci. Poslouchat. A mluvit pravdu.“
Přikývla.
„Nahlas.“
„Ano, Pane.“
V koutku úst se mu objevil slabý, téměř neviditelný stín úsměvu. „Lepší.“
Pak od ní o krok ustoupil, jako by tím vrátil do místnosti trochu vzduchu a prostoru. Najednou si uvědomila, jak sama rychle dýchá. Jak hlasitě jí buší srdce. Jak absurdně živá si připadá.
„Dnes nic dokazovat nemusíš,“ řekl. „Žádné divadlo. Žádná snaha být hodná holka za každou cenu. Dnes jen zjistíš, jestli uneseš, když tě někdo opravdu vede.“
Ta slova v ní doznívala déle, než by čekala. Protože přesně tohle ji děsilo nejvíc. Ne tvrdost. Ne pravidla. Ale možnost, že by se vedle někoho konečně mohla přestat tvářit, že všechno drží sama.
„A co když ne?“ zeptala se tiše. A vzápětí si uvědomila, že vlastně docela drze.
Podíval se na ni způsobem, ze kterého jí znovu přeběhl mráz po zádech.
„Pak to ukončíme,“ odpověděl prostě.
Ticho mezi nimi už nebylo prázdné. Bylo plné očekávání. Chvíli tam jen tak stál a ona klečela. Pak přešel k posteli a sedl si. Zachvěla se. Bude chtít hned...
Pokynul jí, ať se přiblíží. Už se skoro zvedla, když si všimla jeho nadzvednutého obočí a rodícího se tázavého výrazu. Mírně zavrtěl hlavou a vyjádřil tak tiché „Ne.“ Chvíli nechápala a pak jí z nějakého důvodu okamžitě došlo, co se po ní žádá, a pomalu se přesunula po kolenou až k němu.
Zůstala před ním klečet, zrak sklopený, ale už jen do jeho klína, jak jí rukou naznačil. Tentokrát už to z její strany bylo bez zaváhání. Usadila se na paty, dlaně položila na stehna a snažila se nehýbat. Cítila na sobě jeho pohled. Ne jako tlak. Jako rám. Něco, co ji drží pohromadě.
„Tak,“ řekl po chvíli. „Začneme od začátku. Řekneš mi, co chceš. A pak mi řekneš, čeho se bojíš.“
Zvedla k němu oči.
A teprve tehdy jí došlo, že tohle opravdu není hra na jednu noc.
To nejtěžší nemělo být svléknout tělo.
To nejtěžší bude odložit obranu.
Čeština
