Politický glosátor

👉aktln.cz/kHK9L2👈 Zatímco Klempíř postupuje ze svého pohledu logicky, je těžké pochopit Martina Baxu. Politik za ODS strávil celý včerejší den bojem za státní podporu queer filmům. Ve sněmovně i na sociálních sítích. Když k tomu přidám nápad jeho stranické kolegyně Evy Decroix na antikoncepci zdarma, musím se ptát: „Je to opravdu to, co chtějí voliči pravicové strany?“👇 Ministr kultury @OtoKlempir se rozčílil, že Fond audiovize rozdává dotace bez toho, aby to mohl nějak ovlivnit. Vadí mu milion korun na film o queer komunitě. „Proč stát financuje aktivismus?“ ptá se. Jeho předchůdce @MartinBaxa2 z @ODScz mu napsal, že „je absolutně nepřijatelné, aby člen vlády v demokratické zemi veřejně útočil na svobodnou kulturu a práva menšin“, a vyzval ho k omluvě. Je to ale tak nepřijatelné? Ministr byl zvolen za stranu, která se označuje za konzervativní. Má nějaký program. Má nějaké voliče, kteří mají nějaké představy. Troufnu si odhadnout, že nejsou fanoušky jakýchkoliv dotací, ale tím méně dotací na queer filmy. Není tak absurdní představa, že za vlády Zelených se víc podporují ekologické projekty, za vlády levice feministické a queer a za vlády pravice nějaké konzervativní. Anebo žádné (ale to je asi moc odvážná představa...). Chce konzervativní ministr podporovat cokoliv se slovem queer? Těžko. To totiž znamená nejen zastřešující pojem pro lidi všech možných netradičních sexuálních orientací a genderových identit, ale také aktivistický pojem spojený s kritikou normativity, který inklinuje k radikálnímu přehodnocení společenských norem. Je to termín, kterým se to jen hemží ve všech aktivistických kolektivech. Zatímco tradiční liberální pojetí boje za práva homosexuálů se zaměřuje na začlenění do stávajícího systému (např. manželství pro všechny), queer politika usiluje o podvrácení samotných základů tohoto systému.  Má tohle stát – bytostně zaměřený na zachování systému – podporovat? Ale budiž, zmíněný film o queer komunitě nemusí být vůbec radikální a může to být fajn dílo. Jenže pořád tu je otázka, jestli panuje nějaký nárok na to, aby ho stát podpořil. Pokud má stát podporovat umění, pak je vždy otázka veřejného zájmu, jaké umění. Protože nikdy nebude mít dost peněz na to, aby podpořil všechno. A podle čeho má stát podporovat umění? Existují v době postmoderního skepticismu a dekonstrukce objektivní kritéria umělecké kvality? Umělecké krásy? Hodnoty? Pokud ano, kdo je bude vybírat? Nemůže se pod záminkou umění prosazovat aktivismus? Obavy to nejsou úplně neodůvodněné. Vezměme si jeden notoricky známý příklad. V roce 2023, za ministra Martina Baxy (ODS), přikleplo ministerstvo kultury dotaci na překlad knihy Zrušte rodinu (která je přesně o tom, o čem je její název). Nyní to již exministrovi ve sněmovně vmetl poslanec Gregor za Motoristy a Baxa se bránil, že „je prostě správné, když ministerstvo kultury má dotační programy, dotační komise něco doporučí, takže ministr v tom neselektuje podle toho, co se mu právě líbí, notabene ještě v takových otázkách. Fakt je důležité to takhle říct.“. Potíž je v tom, že právě tento příklad ukazuje, co všechno se dá schovat pod jistě chvályhodný pojem podpory kultury. Ta dotace přiletěla v rámci programu Kulturní aktivity – oborové dotační řízení pro oblast profesionálního výtvarného umění. Opravdu je kniha o zrušení rodiny hodna podpory v rámci dotačního programu pro oblast výtvarného umění? Vhodnější než Kapitoly z dějin moderního umění či díla o Vojtěchu Preissigovi nebo Františku Kupkovi (abych jmenoval alespoň některé zamítnuté tituly)? Takže je možné panu poslanci Baxovi odpovědět zhruba v tom smyslu, že by bylo naopak dobře, kdyby se někdo podíval na to, kam tečou peníze daňových poplatníků. Protože opak je vlastně znamením kolapsu politické odpovědnosti. A nejde jen o tuto knihu. Jde o nejrůznější umělecké prostory a kluby, kde probíhají anarchistické festivaly, akce na podporu Palestiny atd. Něco podporuje ministerstvo kultury, něco Hlavní město Praha, něco městské části. Zkuste si ale představit malý myšlenkový experiment – že jakoukoliv státní dotaci dostane třeba Hnutí pro život pod záminkou umělecké performance jménem „Pochod pro život“. To by bylo v těch samých kruzích rázem živo… Je tedy celkově na zamyšlení, do jaké míry se mají dotovat umělecká díla v situaci, kdy neexistuje konsenzus o tom, co by tedy stát měl podporovat. Kdy neexistuje konsenzus mezi výrobci a konzumenty umění, kteří vytrvale odmítají chodit v dostatečném počtu na pokrokové filmy či alternativní výstavy. Samozřejmě má snaha ministra Klempíře svá rizika. To nejbanálnější je, že místo aby si to ti „oni“ sypali svým, budeme si to teď svým sypat my. Toho jsme svědky na Slovensku nebo v Maďarsku. Nejpoctivějším řešením je dotace osekat na minimum. V době crowdfundingu, kdy jsou lidé schopni vybrat peníze na leccos. Třeba církev 113 milionů na nové varhany ve svatovítské katedrále… Zatímco Klempíř postupuje ze svého pohledu logicky, je těžké pochopit Martina Baxu. Politik za ODS strávil celý včerejší den bojem za státní podporu queer filmům. Ve sněmovně i na sociálních sítích. Když k tomu přidám nápad jeho stranické kolegyně Evy Decroix na antikoncepci zdarma, musím se ptát: „Je to opravdu to, co chtějí voliči pravicové strany?“