mládí v Havlu, rozum s Klausem

V centru Londýna se konají dvě protichůdné demonstrace – akce na podporu Palestinců a průvod organizovaný krajně pravicovými aktivisty. Deník The Guardian informoval o nejméně jedenácti zadržených.

Ale že sme s tím smiřováním v posledních dnech pokročili.

Moje neteř (12) se dva roky učí soukromě německy. Potřebuje se domluvit, protože bude pátrat po svém odsunutém pradědečkovi. Nemůže snést pomyšlení, že o jeho osudu rodina nic neví. Poznaní, smíření, poučení. Ta malá holka je vyspělejší než naše parlamentní většina. 🌹

Zrušení veta neznamená oslabování suverenity. Zrušení veta znamená silnější EU, která bude mít sílu ochránit suverenitu svých členů. Posilování EU není zrada, pokud ano, pak jsem hrdý zrádce. Protože Česko potřebuje silnou Evropu víc než veto.

Na sítích se v souvislosti se sjezdem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně znovu objevuje tato fotka. Se Sudetskými Němci nesouvisí. Vznikla v roce 1990 při návštěvě europoslance Otty von Habsburka v Brně. Bernd Posselt byl tehdy jeho asistent, pak se stal sám europoslancem za CSU. Otty Habsburka jsem si vážil mj. proto, že v Evropském parlamentu prosadil umístění prázdného křesla pro porobené národy za železnou oponou. V Habsburkovi i Posseltovi jsem viděl zastánce naší cesty zpět „do Evropy“, kterými taky byli a zůstali. A k Sudetským Němcům: Dezinformátoři tvrdí, že jim chci vracet majetky nebo že jsem tajným místopředsedou landsmanšaftu. ;-) Mám sice smysl pro absurdní humor, ale tohle už je trochu moc. Moje rodina byla pronásledována německým nacismem. A není to nějaká vzdálená rodinná historie. Týká se to mých nejbližších, včetně mého otce, kterýbyl vězněn německými okupanty. Mohl bych tedy oprávněně stát v prvních řadách těch, kteří proti sjezdu v Brně protestují. Ale můj postoj je jiný. Jsem přesvědčen, že nemůžeme žít v minulosti. Musíme ji znát, ale nezůstat v ní, naopak dělat vše pro to, aby se neopakovala. Demokratické Německo a demokratické Česko v tom už hodně vykonaly. Sám jsem se snažil k tomu svými silami od mládí přispět. V tomto kontextu vnímám brněnské aktivity, a nakonec i samotný sudetoněmecký sjezd. Je to snaha o odpuštění, smíření, ne o přepis minulosti. Vážím si práce organizátorů Meeting Brno, odhodlání brněnských zastupitelů v čele s primátorkou Markétou Vaňkovou, osobního nasazení takové mimořádné osobnosti, jakou je Milan Uhde. A současně rozumím lidem z rodin zasažených nacismem, kteří si kladou otázku, zda už je ten správný čas a zda je Brno to správné místo. Vést o tom normální společenskou debatu je legitimní a užitečné. Naopak je mi špatně, když poslouchám pokrytce, kteří se po léta objímají s německými nacionalisty brojícími proti Benešovým dekretům, jak zneužívají brněnské sudetoněmecké setkání k rozdmýchávání vášní, ze kterých chtějí vytěžit politické body. Je smutné sledovat současnou vládní koalici, která se na tom všem podílí. Češi a Němci jsou sousedé, musejí vedle sebe a spolu v Evropě žít. Minulost tohoto soužití je mnohdy tragická. Naši úkolem je dělat vše proto, aby budoucnost byla jiná – přátelská, obohacující a ke prospěchu obou národů.

„Pláčou vám před očima a říkají: ‚Nevím, jestli chci nechat své dítě tady ve škole.‘“ Německé (evropské) děti zažívají multikulturalismus. Tohle by se jim v řádně uspořádané politické komunitě, kde by byly jejich zájmy hájeny, nestalo. A takovou měli - různé formy německého státu. Ten se ale stal obětí módního utopického projektu migrace a multikulturalismu.