Honza Kačer retweetledi
Jsem Ukrajinka, která po začátku plnohodnotné války našla útočiště v Česku. A začínám se tady bát žít.
Chtěla bych, abychom si z toho, co se právě děje v Polsku, vzali ponaučení a připravili se na to, co sem s velkou pravděpodobností přijde také. Za podmínek, které dnes v Česku panují, je to téměř nevyhnutelný scénář. Je to zcela předvídatelný důsledek úspěšného působení aktivní ruské agentury v zemích bývalého východního bloku.
Skupiny lidí, které jsou velmi citlivé na propagandu a mají sklon věřit dezinformacím, se postupně radikalizují. Pomalu, ale velmi jistě a účinně. Krajně pravicoví politici získávají stále silnější postavení ve veřejném životě a jejich voliči začínají mít pocit, že právě oni představují většinu, která má pravdu.
Podle informací polského deníku Rzeczpospolita, které potvrdila i mezinárodní média, přijala polská policie v prvním pololetí roku 2026 celkem 180 oznámení o trestných činech z nenávisti vůči Ukrajincům. To je přibližně o 30 % více než ve stejném období roku 2025 a svědčí to o sílících projevech xenofobie v části společnosti.
Polsko přitom na státní úrovni tento problém řeší:
- od února 2026 pověřilo polské ministerstvo spravedlnosti vyšetřováním trestných činů z nenávisti 50 útvarů státního zastupitelství, což umožňuje pokrýt případy po celé zemi. Vyplývá to z odpovědi na oficiální žádost.
- polská policie navíc schválila Plán posílení schopnosti policie vést přípravná řízení ve věcech trestných činů spáchaných z předsudečných pohnutek na období 2026–2029. Podle něj má být v každém městském, okresním i obvodním policejním útvaru určen pracovník odpovědný za problematiku trestných činů z předsudečných pohnutek.
V Česku ale od současné vlády nemůžeme doufat žádné, natož ani v podobné kroky. O čem se vůbec bavit, když třetí nejvyšší ústavní činitel této země obíhá televizní studia s naprosto odpornými plakáty o chirurzích z dovozu nebo plní ruskou objednávku proti mé osobě tím, že mi veřejně přes své sociální vzkazuje "vypadni zpátky na Ukrajinu“ a ptá se, proč jsem "nešla bojovat na Ukrajinu".
Já sama jsem si už bohužel zvykla na desítky zpráv denně od internetových expertů, kteří mi přejí smrt nebo vyhrožují. Jenže na ulici se oběťmi agresivních neonacistů nestávají lidé kvůli svým politickým názorům, ale prostě proto, že existují.
Na ulici mě kvůli mé činnosti poznává jen velmi málo lidí a vždy jsou to lidé, kteří Ukrajinu podporují. Sama ale z vlastní zkušenosti vím, jaké to je sedět ve vlaku naproti člověku, který obdivuje Okamuru, a vyslechnout si: "Táhni domů, Okamura vás všechny po volbách vyžene." Jen proto, že mám na tričku nápis v azbuce. Obyčejné bílé tričko se zeleným nápisem, který nijak nesouvisí s politikou, válkou ani Ukrajinou. Podobnou zkušenost jsem měla i s jedním velmi milým dědou v tramvaji, když viděl, že čtu knihu v ukrajinštině. Tam už byla na obálce ukrajinská vlajka, to mu přiznejme. Desítky dalších připadů ani nechci popisovat. A nestává se to jenom mně.
V jednu chvíli jsem si uvědomila, že když běhám a vidím proti sobě cizího člověka, automaticky si zakrývám přívěsek ve tvaru Ukrajiny, když jdu někam, tak obracím tašku s ukrajinským merchem dovnitř a snažím se na sobě nemít žádné ukrajinské symboly.
ALE KAM, SAKRA, MÁM SCHOVAT SVŮJ OBLIČEJ A PŘÍZVUK?
Nechci žít ve strachu kvůli své národnosti a rozhlížet se kolem sebe pokaždé, když mluvím s rodinou ukrajinsky po telefonu.
Schválně jsem vybrala komentáře pod přispěvlem @SeznamZpravy od profilů, které vypadají jako profily skutečných lidí. A vyděsil mě rozsah té nenávisti. Protože až jednou vybuchne, nebude si vybírat a zasáhne všechny.
Čeština
